Příběh Martiny

Můj příběh začal vlastně už v mých 12 letech. Bezdůvodně jsem začala být často smutná, unavená a přestávala jsem mít o všechno zájem. Byla jsem vystrašená, nechápala jsem, co se děje. Sebepoškozovala jsem se a pořád jsem si neuvědomovala, že je něco špatně. Potřebovala jsem mít důvod, věděla jsem, že je mi hrozně, ale proč? Hledala jsem si důvody z čeho by mi mohlo být špatně a když hledáte, vždycky najdete. To za co jsem já schovala svoje deprese byl táta. Byl v tu dobu vystresovaný z práce a byl často protivnej. No já si to vyhrotila ve svojí hlavě jen proto, abych měla důvod cítit se špatně. Ublížila jsem tím svojí rodině. Začala jsem anonymně docházet na terapie do krizového centra a asi po půl roce terapií jsem usoudila že to k ničemu nevede. Přemýšlela jsem o ukončení života. Protože můj problém nebyl táta, ale pocity ve mě co jsem potlačovala, protože mi to nedávalo smysl. Nenáviděla jsem se za to co se mi dělo. Cítila jsem se bezcená. Svěřila jsem se psychologovi a ten zareagoval. Ten den už mě nemohl pustit domů. Musela jsem zůstat v krizovém centru, hodiny jsem ho přemlouvala, brečela a bála se. Byla jsem i naštvaná, ale teď už chápu, proč mě nepustil domů. Kdyby nezareagoval, možná bych tohle teď nemohla psát. Zůstala jsem v krizovém centru kam bývají dočasně umístěné děti na žádost sociálky. Jsou tam protože prochází něčím, kvůli čemu nemůžou být doma a v krizáku čekají měsíce na to co s nima bude dál. Mají tam volné vycházky a dochází do školy. Potkala jsem tam spoustu zajímavých lidí, kteří mi hodně dali. Ale já tam neměla co dělat. Měla jsem úplně jiné problémy než oni. Tety mě častěji kontrolovaly, vycházky jsem neměla povolené ani s rodičema a psycholog říkal že nejsem v takovým stavu aby mě mohli pustit do školy. Takhle proběhlo prvních pár dní, jenže sebevražedné myšlenky neměly konce a tak pro mě poslali sanitku a jela jsem na psychiatrickou kliniku. Byla jsem vystrašená, psychiatrie byla moje největší noční můra. Byla jsem jen třináctiletá holka, která v sobě měla víc než co mohla zvládnout. Můj psycholog dávno věděl o co jde, věděl že jsem nemocná a že potřebuju správnou léčbu. Jenže já to nevěděla. Často mi opakoval příznaky deprese a já věděla že to úplně vystihuje můj stav, ale stejně jsem moc nerozuměla tomu co deprese vlastně je. To co jsem v tu dobu zažívala bylo jako kdyby vybouchl všechen ten bordel co jsem v sobě tak dlouho pěstovala. Navíc to bylo poprvé, co jsem na tom byla tak špatně a zároveň poprvé kdy se začal vážněji řešit můj psychický stav. Na psychiatrii jsem vydržela jen týden. Já když něco vážně moc chci (jako třeba dostat se z kliniky) umím vážně dobře lhát. Možná i manipulovat lidma, ale nenávidím to slovo. Nenávidím když to někdo dělá, je to zlý. Ale já byla mimo a udělala bych všechno pro to abych se od tam dostala hned. Ale nešla jsem domů. Další 2 měsíce jsem trávila v krizovém centru. S rodičema jsem se potkávala jen na rodinných terapiích, kde jsme vyřešily všechny problémy co se týkaly mě a rodičů. Byla to úleva, ale zároveň ten obrovskej šok. V podstatě se nic nezměnilo, já se pořád cítila hrozně a následující rok se to hodně rychle zhoršovalo. Svět přestal mít barvy, jídlo chuť, nic nebylo opravdový a já necítila nic než tu prázdnotu. Snad největší propad přišel o letních prázdninách, kdy jsem téměř přestala chodit ven, nechtěla jsem nic jinýho než spát ve své posteli. V zateměným pokoji, sama, nic nedělat. Tohle období si vlastně pořádně nepamatuju, všechny dny a se spojily v hustou mlhu. Bylo mi 14. Nepodceňujte děti, i v tomhle věku můžou cítit tak moc. Nebo nic.. Po prázdninách se ve mě na chvilku ozval hlásek naděje a já šla k psycholožce. U té to boužel skončilo první návštěvou, řekla že jsem v pořádku a ať se zamyslím nad tím jestli to vážně potřebuju. Bylo mi hrozně, byla jsem na to sama. Ale z tohoto odmítnutí jsem se rychle vzpamatovala a objednala se k dalšímu psychologovi, který bral nové pacienty až na nový rok. Byl konec září a já byla objednaná na leden. Bylo to jako bych visela na kraji útesu a musela čekat roky než mi někdo pomůže nahoru. Spadla bych. A to je přesně to, co se stalo. Vzdala jsem to a pokusila se poprvé o sebevraždu. Ta se nevydařila, dlouho jsem neváhala a pokusila se znovu, jinak. Ještě tu noc jsem ležela v pokoji psychiatrické léčebny. Měla jsem snad ještě větší strach než při první hospitalizaci. Klinika vypadala jako nemocnice a měla docela volný režim. Pravidla v léčebně mě děsily. Ležela jsem sama v pokoji a dívala se na mříže na oknech. Byly tam vysoké stropy a velké chodby. Sestřičky mě první noc kontrolovaly snad každých 10 minut. Než bych popsala 3 měsíce na tomhle místě, vznikla by z toho knížka. Ale krátce: nemůžete se sprchovat sami, když jdete v noci na záchod sestřička je tam do dvou minut jestli se něco nestalo, za všechno jsou plusové a mínusové body, které mi ze začátku přišly dost hloupé, ale od těchto bodů se odvíjely dovolenky a vlastně všechno tam. Domů na víkend jsem se podívala až po měsíci. Mých 96 dní v léčebně obsahuje spoustu příběhů na které nikdy nezapomenu. Hodně mi to ale dalo. Hned po propuštění jsem nastoupila k novému psychologovi, ke kterému chodím do teď. Naučila jsem se tam přijmout svoje pocity, nepotlačovat je, víc porozumět tomu co se se mnou děje. I přes tu dřinu u psychologa jsem nedávno začala brát léky, které jsem dlouhé roky odmítala.

Nejsem v pořádku, ani zdaleka. Depresí jsem se nezbavila, ale je to na dobré cestě. Uvědomuju si teď spoustu věcí a dovolím si říct že díky tomu všemu zlýmu jsem teď mentálně o něco dál než některý holky v mým věku. Je mi 17, uplynulo 5 let a mě je pořád hrozně. Během tohoto všeho jsem si prošla i problémama s jídlem, na různých způsobech sebepoškozování jsem si vytvořila závislost, ale vlastí vůlí jsem se jich zbavila. Hodně jsem toho překonala a to mě motivuje k dalšímu snažení. Teď se chci co nejvíce podělit o svůj příběh protože chci využít těch špatných věcí co jsem zažila. Ráda bych pomohla lidem kteří nechápou co se s nimi děje, přesně tak jak jsem to měla já. Chci aby věděli že nejsou sami. Taky chci pomoct lidem okolo pochopit jak daleko tohle může zajít. 

Martina, 17 let