Strach a posedlost smrtí, nezvládání vzteku

Mám více problémů. Ten první je má panická hrůze a zároveň jakýsi druh posedlosti. Nevím, ale strašně často myslím na smrt. Nedokáži se s tím smířit a nedokáži to přijmout. Vím, že je to normální a že každý se toho bojí jenže můj strach je zároveň posedlost. Myslím na smrt často jelikož si nemůžu pomoct. Dokonce jsem si už představovala svůj vlastní pohřeb a to v pouhých osmi letech. Často píšu příběhy s touto tématikou a přemýšlím i o sebevraždách. Nechci se zabít. Na to nemám. Ale prostě o tom přemýšlím. Nikdo to neví. Nikomu jsem to neřekla a nevím co s tím. Není to přeci normální? Už jsem dokonce přemýšlela, jak bych někoho zabila a jak bych zahladila stopy. Nechci nikomu ublížit, představa už jen toho že jsem někoho omylem praštila mi vyvolává výčitky, ale nemohu těm myšlenkám odolat. Jen na to prostě myslím. Už od mala se toho bojím a děsím se toho a zároveň o tom stále přemýšlím, protože si prostě nemůžu pomoct.

Dále mě tíží ještě jedna věc se kterou souvisí ostatní problémy. A to je má uzavřenost a dalo by se říci až bezcitnost. Nemyslím, že jsem psychopat nebo sociopat a vlastně jsem celkem společenská ale neumím o svých citech mluvit, neumím je vyjadřovat a strašně v sobě všechno dusím. Také mi často vadí kontakt. Prostě když mám obejmout třeba mamku nebo tak, tak není problém jenže když obejmu kamarádku je to pro mě prázdné a zvláštní. A následující školní rok mám chodit do tanečních a taky se toho bojím, protože budu muset nějakého chlapce držet za ruce atd. atd. Jde o to, že má uzavřenost, odtažitost a nedůvěra k lidem se ve mě hromadí. Vše to v sobě dusím a jelikož jsem cholerik a už vím co dokážu tak se bojím sama sebe. Bojím se, že to jednou neudržím, že se opět neovládnu a tentokrát to bude ještě horší. Já se prostě bojím sama sebe a svého vzteku. Jenže nedokážu ze sebe ty city dostat ven. A má sebe kontrola je čím dál tím slabší. Rodiče se teď chtějí rozejít. Tedy možná. Jednou to vypadá, že je vše v pořádku, a jindy se hádají a říkají si dohody týkající se rozchodu. A já už to pomalu nezvládám. Snažím se být silná a doufám že vše bude dobrý jenže ten tlak je příliš a já čím dál tím víc vypouštím emoce a potřebuju někoho s kým můžu mluvit. Jenže se bojím o tom někomu říct, protože nestojím o soucit, ale o to, aby se ten člověk snažil pochopit můj strach ze mě a mluvil se mnou. Já nechci útěchu a že to bude dobrý já potřebuju, aby se mě ten člověk ptal, proč a co jsem provedla že mám strach ze svých emocí a proč nerada vzpomínám na minulost a co mě trápí a proč jsem utekla ze základky na gympl a jak jsem překonávala šikanu. Nechci útěchu a obejmutí, stačí my jen zájem. A proto nikoho takového nemám, protože proč bych s tím někoho otravovala? Nevím, co dělat a nevím, jak sama sebe ovládat. Můžete mi prosím nějak poradit? Já musím mít kontrolu nad sebou.

dívka, 17 let